Pro správné posouzení daňových důsledků škody nebo manka je nutno oba pojmy správně a přesně definovat. Definici najdeme v zákoně 586/1993 Sb. o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů, a to v §25 odst. 2.
Škodou se rozumí fyzické znehodnocení (poškození nebo zničení) majetku ve vlastnictví poplatníka, a to z objektivních a subjektivních příčin, pokud je majetek v důsledku škody vyřazen.
Z výše uvedené definice je zřejmé, že obecně používaná škoda není vždy škodou dle zákona o daních z příjmů, pojem škoda je zde – oproti některým našim představám a pocitům – značně zúžen. V praxi je za škodu obecně považována situace, ve které vzniká poškozenému subjektu nějaká újma, ať už majetková či nemajetková, odstranitelná či neodstranitelná.
Lze tedy sumarizovat následovně:
1) pro účel daně z příjmů není škodou opravitelná škoda
Jako příklad je možné uvést situaci, kdy dojde k havárii vozu, jehož poškození bylo vyčísleno na 50 000 Kč – přestože došlo k nahlášení škody na pojišťovnu, není to škoda ve smyslu zákona o daních z příjmů – jedná se o opravitelné poškození a v jeho důsledku nedošlo k vyřazení vozu z majetku firmy. Oprava vozu bude řešena jako daňově uznatelný náklad dle obecného ustanovení §24 odst. 1, kde je uvedeno:
Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy 5). Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník účtuje v souladu se zvláštním právním předpisem 20) některé účetní operace kompenzovaně, posuzují se náklady, jejichž uznatelnost je limitována výší příjmů s nimi souvisejících, obdobně jako by byly účtovány odděleně náklady a výnosy.
2) škodou není ani škoda způsobená na cizím majetku
Příkladem může být situace, kdy stavební firma při opravě fasády na rodinném domku neopatrnou manipulací s lešením rozbije zákazníkovi okno. Rodinný domek není ve vlastnictví stavební firmy, tudíž se nejedná z pohledu zákona o škodu. Je zřejmé, že poškozený vlastník domku bude požadovat po stavební firmě náhradu za způsobené poškození a ta je pro firmu daňově uznatelným nákladem, a to podle obecného ustanovení § 24 odst. 1 a podpůrně podle § 24 odst. 2 písm. p) zákona o dani z příjmů podle kterého jsou daňovými výdaji i výdaje, k jejichž úhradě je poplatník povinen podle zvláštních zákonů.
Podívejme se i na daňovou uznatelnost situací, které souvisejících se škodami:
- V případě, kdy se škodou souvisí přijatá náhrada (nejčastěji od pojišťovny, ale i od jiných za škodu odpovědných osob, případně i od zaměstnanců), je škoda do výše přijaté náhrady – daňovým nákladem. Na druhé straně je přijatá náhrada zdanitelným výnosem.
- Škoda, kterou způsobil podle potvrzení policie neznámý pachatel, je rovněž daňovým nákladem. Zákon o daních z příjmů v tomto případě neuvádí jako podmínku potvrzení (vyjádření) od Policie České republiky, ale potvrzení policie obecně. Znamená to tedy, že vznikne-li poplatníkovi škoda v zahraničí a poškozený bude mít potvrzení od tamní policie, že škodu způsobil neznámý pachatel, škoda je daňovým nákladem.
- Daňovým nákladem je i škoda způsobená živelní pohromou. Živelní pohroma je pro účely daně z příjmů definována v § 24 odst. 10 jako nezaviněný požár a výbuch, blesk, vichřice s rychlostí větru nad 75 km/h, povodeň, záplava, krupobití, sesouvání půdy a skalní zřícení, pokud k nim nedošlo v souvislosti s průmyslovým nebo stavebním provozem, sesouvání nebo zřícení lavin a zemětřesení dosahující alespoň 4. stupně mezinárodní stupnice udávající makroseismické účinky zemětřesení. Zjednodušeně lze říci, aby bylo možno škodu označit jako živelnou, nesmí ji způsobit lidský faktor.
Mankem se rozumí inventarizační rozdíl, kdy skutečný stav je nižší než účetní, přičemž za škody a manka se nepovažují:
a. nezaviněné úhyny nebo nutné porážky zvířete základního stáda,
technologické a technické úbytky a úbytky vyplývající z přirozených vlastností zásob (vznikající např. rozprachem, sesycháním v rámci
b. technologických úbytků ve výrobním, zásobovacím a odbytovém procesu. Jedná se o přirozené úbytky zásob materiálu, zboží, nedokončené výroby, polotovarů a hotových výrobků),
c. ztratné v maloobchodním prodeji a nezaviněné úhyny zvířat, která nejsou pro účely zákona hmotným majetkem, a to do výše ekonomicky zdůvodněné normy přirozených úbytků a ztratného stanovené poplatníkem.
Je třeba uvést, že pro stanovení normy přirozených úbytků neexistují žádná jednoznačná pravidla a pro její určení je třeba vyjít z dlouhodobějšího sledování skutečnosti vznikajících u konkrétního poplatníka a dále z vlastností zásob. Norma by měla být podložena vnitropodnikovou směrnicí a je třeba ji brát jako výsledek snahy o zmapování skutečného dění. Správce daně může posoudit, zda výše stanovené normy odpovídá charakteru činnosti poplatníka a obvyklé výši norem jiných poplatníků se shodnou nebo obdobnou činností, a o zjištěný rozdíl upravit i základ daně.
O dalších daňově uznatelných a neuznatelných nákladech se můžete dozvědět na semináři Jak posoudit ve finanční účtárně co je a co není daňovým nákladem s lektorkou Lenkou Polanskou.
