Poskytování stravenek zaměstnancům je v dnešní době již zcela běžným benefitem. Zaměstnavatel jejich poskytnutím plní povinnosti dané zákoníkem práce, dle kterého je povinen umožnit zaměstnancům stravování (s výjimkou zaměstnanců, kteří byli vysláni na pracovní cestu a kterým je za splnění určitých podmínek povinen poskytnout stravné (známé také jako „diety“). Stravné na pracovní cestě není totéž co stravenky.
Bližší podmínky poskytování stravování či stravenek jsou většinou řešeny v interní směrnici zaměstnavatele; na stravenky nemají zaměstnanci ze zákona nárok, proto v interním předpisu může být sjednáno například i poskytování stravování zaměstnancům na mateřské či rodičovské dovolené apod.
Jaké základní otázky se většinou objeví ve spojitosti se stravenkami?
- určení výše/hodnoty stravenky
- výše, kterou lze uplatnit jako daňově uznatelný náklad
- zda existují nějaká omezení ceny za stravování
Odpovědi na výše uvedené otázky nalezneme v ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 zákona o daních z příjmů, kde je uvedeno, že daňově uznatelné jsou výdaje (náklady) vynaložené na provoz vlastního stravovacího zařízení, kromě hodnoty potravin, nebo příspěvky na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů a poskytované až do výše 55 % ceny jednoho jídla za jednu směnu, maximálně však do výše 70 % stravného vymezeného pro zaměstnance v § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů při trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin. Příspěvek na stravování lze uplatnit jako výdaj (náklad), pokud přítomnost zaměstnance v práci během stanovené směny trvá alespoň 3 hodiny.
Kromě zákona o daních z příjmů řeší oblast stravenek i prováděcí pokyn GFŘ-D22. Zde je uvedeno, že při zajištění stravování prostřednictvím stravenek se cenou jídla rozumí hodnota stravenky včetně poplatku za zprostředkování nákupu. Ta je z účetního pohledu provozním nákladem účtovaným na účet 518 – Ostatní služby, kam se bude účtovat v průběhu účetního období. Na konci zdaňovacího období však bude třeba na základě inventarizace stravenek k poslednímu dni účetního období přeúčtovat část provize vztahující se k nevyčerpaným stravenkám na náklady příštích období (účet 381), případně jako daňově neuznatelný náklad.
Společnost si tedy může zahrnout do nákladů maximálně 55 % hodnoty stravenky a současně s tím i 55 % hodnoty provize, kterou si většinou firmy prodávající stravenky účtují. V součtu ale tyto položky nesmí překročit 70 % poskytovaného stravného (viz výše – při pracovní cestě trvající 5-12 hodin). Stravné se poskytuje v souladu s prováděcí vyhláškou, přičemž sazby stravného jsou každoročně aktualizovány. Pro rok 2017 se jedná o vyhlášku číslo 440/2016 Sb, dle které je pro pracovní cesty v délce 5 až 12 hodin stanoveno rozpětí 72 – 86 korun. Konkrétní výši poskytovaného stravného si opět společnost určí interním předpisem. Jestliže by poskytovala stravné ve výši 72 Kč, maximální možná 70% hranice daňově uznatelného příspěvku na stravování bude činit 50,40 Kč. Zbývající část stravenky (minimálně 45 %) z obou položek bude pak daňově neuznatelným nákladem společnosti, nebo si ji budou hradit zaměstnanci sami (například srážkou ze mzdy). Případně se může jednat o kombinaci obou těchto možností, rozhodnutí závisí na zaměstnavateli a i tuto skutečnost by měl uvést do interního předpisu.
Příspěvek na stravování lze uplatnit jako výdaj (náklad) na další jedno jídlo za zaměstnance, pokud bude délka jeho směny v úhrnu s povinnou přestávkou v práci, kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout, delší než 11 hodin. Jak jsme již uvedli výše, příspěvek nelze uplatnit na stravování za zaměstnance, kterému v průběhu směny vznikl nárok na stravné.
Někteří zaměstnavatelé neposkytují stravenky, ale umožňují závodní stravování. V praxi ale mohou nastat situace, kdy zaměstnanec nemá možnost z důvodu kratší pracovní cesty v tzv. obědovém čase využít závodního stravování poskytovaného zaměstnavatelem. Nejedná se přitom o pracovní cestu delší než 5 hodin, tudíž nemá nárok na stravné a díky nepřítomnosti přichází i o možnost stravování s finančním příspěvkem zajišťovaným zaměstnavatelem. V tomto případě mu zaměstnavatel namísto stravování může poskytnout stravné (dle vyhlášky jsou stanovené limity pro podnikatelskou i státní sféru) až do limitu stravného při pracovních cestách trvajících 5 až 12 hodin. Na straně zaměstnavatele se jedná o daňově účinný náklad.
